Jak se z nás stali kočičkáři

To si takhle jednou přestala kočička všímat koťátka. Bylo to 9. září 1998 a zoufalec, který se kočičího kluka ujal se jmenoval Aleš Kocián. Trvalo to skoro dva týdny, kdy bez znalosti jakékoliv kojící techniky dostávalo koťátko pít kravské mléko na prst, tak probíhalo xkrát denně krmení v tu dobu odhadem 15ti denního koťátka. Vyrostl z něj krásný, statný evropský kocour, který za majitelem chodil jako pes. Stěhoval se s námi do Dvora Králové, kde ho milovala naše paní sousedka Hančová. Tady při honbě za ptáčky vypadl z šestého patra ale díky zásahu paní sousedky přežil. Vylízal se z toho. Přežil jednou i šest týdnů v garáži souseda na chalupě, kam ve své zvídavosti zaběhnul ve chvíli, kdy pan soused šel na pár týdnů do nemocnice. Poslouchal na slovo. Vždy přiběhl na první zavolání a tehdy moooc dlouho nešel. V den návratu souseda z nemocnice se objevil. Co na stejné chalupě ale nepřežil, byla návnada na myši uvnitř jedné z ulovených myšek. Lovení koček i ptáčků miloval a stalo se mu to osudným. Našel ho dědeček a v tu chvíli mu už nebylo pomoci. Tom byl skvělé zvířátko. Spával nám omotaný kolem temena hlavy a tak nás zahříval. A pak prostě už nebyl.

To si nás takhle jednou vybrala kočka. Byl srpen 2004. Byli jsme na návštěvě u přátel a vlezla si kočka na mé rameno. Byli jsme tam přes dvě hodiny a když jsme odcházeli, říkala nám Laďka: „Hele, když si vás vybrala, nechcete si ji nechat?“ Tak jo, řekli jsme s manželkou svorně a přinesli si domů Číču. Byla tak prolezlá nemocemi, že by nejen tu zimu, ale ani stávající podzim určitě nepřežila. Trvalo to půl roku a pan doktor nás znal už jak své boty. Když skončil svrab v uších, objevilo se zas něco nového a tak dokola. Dnes je Číča už vykastrovaná, pobývá zásadně v domácnosti, oproti Tomovi nikdy po svém zdomácnění nechodila ven. Má krásné pružné tělo, zdravou srst a je ze všech naších číč ta nejčipernější. Její skoky nás někdy úplně ohromují. Je chytrá, nijak moc nemusí granule, i když na nich vyrostla, ale když začne vyžírat misku kolegyň a my jen houkneme, poslušně jim kouká do talíře a čeká, jestli ji k tomu už konečně pustí. Když ne, poslušně odejde. Je hodná, ale oproti Tomovi nikdy neleze do postele ve chvíli, kdy je doma jiná kočka. Zato když je s člověkem sama doma, tenhle zvyk se změní. Jenže to se stalo snad 5x za její život. Nezbývá tedy, aby stále znovu a znovu objevovala nejvyšší místa v bytě, kam jiné kočky nedoskočí. Je černá a krásná, jako noc po unaveném dni.

To jsme si takhle jednou vybírali kočku. Jaro 2006 bylo v plném proudu. Elenka, jinak majitelka naší chovné stanice a vynálezce názvu Myší kožíšek (miluje pohádku o Princezně se zlatou hvězdou na čele), si moc přála nějakou kočičku, která by zahřála její stále podchlazené končetiny. Co by pro ní muž neudělal. Hledal až nalezl v chytré knize, že pod peřinku leze nějaká Ruská modrá kočka. V jiných knížkách sice o téhle možnosti zas až tak moc nepsali, ale i ta jedna jednoznačná zmínka byla důležitým impulzem. Začalo shánění, dopisování, návštěvy, maily a nakonec se to potvrdilo. Takovou kočku, jakou je Ruská modrá, musíme mít doma. A taky bychom si s nimi chtěli zřídit chovnou stanici. Jé, to by byla paráda. No a tak se z nás, kteří jsme kočky nějak zvlášť nevyhledávali, stali jejich milovníci.

To se takhle jednou koťátko vezlo do nového domova. Bylo zakoupeno u pana Trpišovského na Zahradním městě v Praze a schovalo se v zadním prostoru Fabie. Po nějaké chvíli, v Praze na Lehovci, mi vjel nepozorný řidič přímo před auto. Prostě dával přednost tramvaji a mě si v osmdesátce prostě nevšiml. Náraz. Suchý hlas v telefonu: Co se stalo, kde se stalo, kolik zraněných a mrtvých, kolik blokujete jízdních pruhů, blokujete městskou dopravu… Přijela odtahovka a odvezla si i Patricii Blue Glance v zadní části vozu. Dali mi náhradní vozidlo, taky mi řekli – „Pane, máte tam vzádu vystrašené kotě“, jenže vysvětlujte laikům, že když je kotě vystrašené, nemůžete mu na Lehovci otvírat kufr, protože byste už v životě nemuseli najít živé… Dali mi klíčky a my konečně dorazili domů. Kotě putovalo na chvilku do mé pracovní kabely, abych ji v bytě zase nepozorovaně vypustil. Bylo totiž pár dní před manželčinými narozeninami. No a pak jsem jen čekal, co se bude dít. Číča byla zrovna někde zalezlá a tak nesyčela, zato manželka nevěřícně zírala, co za velkou myš to proběhlo přes pokoj a zalezlo za pracovní stůl. Pak se rozplakala radostí. Tak takhle k nám přišla Ruská modrá Myška, jak jsme jí díky šedomodrému kožíšku začali velmi brzy říkat. Pak začalo období papírování při zřizování stanice a nekončící mrouskání k tomu a značkování a vůbec, člověk by to nevracel. Myška úspěšně prošla výstavou, měla koťátka, ta musela přijít na svět císařem, během kterého paní doktorka nechtíc narušila reprodukční orgány a Myška byla rázem neplodná. Ale to už je jiná historie. O tom zase někdy příště…

PS: Co myslíte, spí Ruské modré krasavice a krasavci pod peřinou? Jestli nevíte, mrkněte na naše Motto nebo si přelouskejte náš banner. Už víte?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *